Adamovi byla v pouhých pěti letech diagnostikována neurofibromatóza a v obličeji se mu začaly objevovat nádory. S tím, jak se měnil jeho vzhled, se měnil i způsob, jakým se k němu lidé chovali – často drsně a krutě. Adam se však místo toho, aby nechal ignoranci a šikanu ovlivnit jeho budoucnost, rozhodl pro sílu před hořkostí.
Dnes je známý a respektovaný po celém světě. Hrál ve filmech, objevil se ve významných televizních programech a zasvětil svůj život boji proti diskriminaci lidí s viditelnými odlišnostmi. Jeho cesta byla obtížná, ale hluboce inspirativní.
Často se stresujeme kvůli malým každodenním nepříjemnostem – pomalému dojíždění, neuspokojivému jídlu, triviálním frustracím. Příběhy jako Adamův nám však připomínají, abychom byli vděční, abychom v nepřízni osudu našli odvahu a abychom si uvědomili, že smysluplný život není postaven na dokonalosti.
Adamův stav začal po nehodě v dětství – bouli na hlavě, která nikdy nezmizela. Lékaři mu brzy diagnostikovali genetickou poruchu, která způsobuje tvorbu benigních nádorů na nervové tkáni. Jeho dvojče Neil má také toto onemocnění, i když v mnohem mírnější formě.
Škola byla bolestivá. Adam čelil neustálé šikaně, posměškům a krutým přezdívkám. Mnoho dětí by to zlomilo – ale Adam si dal slib: nikdy nedovolí, aby nevědomost někoho jiného určovala jeho hodnotu.
V průběhu let podstoupil desítky operací. Přesto zůstává silným hlasem proti myšlence, že vzhled určuje hodnotu, a trvá na tom, že společnost musí rozšířit své chápání krásy a reprezentace.
Jeho průlom nastal, když byl obsazen po boku Scarlett Johansson do filmu Pod kůží , což upoutalo celosvětovou pozornost na důležitost autentického zastoupení osob se zdravotním postižením. Od té doby Adam využívá svůj hlas a viditelnost k obhajobě ostatních. Přednášel na TEDu, účinkoval v pořadu Celebrity MasterChef , pracoval ve vysílání a byl jmenován jednou z nejvlivnějších britských osobností v oblasti osob se zdravotním postižením.
Optimistický, sebevědomý a nesmírně hrdý na to, kým je, Adam říká, že pokud se někdy stane rodičem, jeho děti – s toutéž poruchou i bez ní – vyrostou s vědomím, že jsou milovány, podporovány a, jak sám říká, „geneticky úžasné“.
