Nikdy jsem si nemyslel, že budu ten typ člověka, který skončí v lékařské show. Znáte ty bláznivé historky, kde doktoři vytáhnou z něčího těla něco šokujícího? Jo, to se stalo mým příběhem.
Všechno to začalo malou bouličkou na levé straně krku. Nejdřív jsem tomu moc nevěřil. Byla malá, měkká a nebolela. Předpokládal jsem, že je to jen oteklá lymfatická uzlina, možná z nachlazení. Dokonce jsem si s přítelkyní dělal legraci, že mi „roste druhá hlava“. Zasmála se, ale po týdnu se otok zdvojnásobil. Pak to začalo bolet.
Nebyla to jen bolest – byla to hluboká, pulzující bolest, která mi dávala pocit, jako by se něco uvnitř hýbalo. V noci to svědilo. Někdy, když jsem otočila hlavu, přísahala bych, že jsem cítila pod kůží divný pocit mravenčení. Tehdy jsem začala panikařit.
Šel jsem na místní kliniku. Doktor to zkontroloval, jemně to přitlačil a zamračil se.
„Pravděpodobně infekce,“ řekl. „Dáme vám antibiotika.“
Týden jsem poctivě brala prášky, ale nic se nezměnilo. Otok se dokonce zhoršoval. V zrcadle jsem viděla krk jako nakřivo a začala jsem cítit horečku a slabost. Jednoho rána jsem si na té bouli všimla malé skvrnky – jako malou tmavou tečku. Jemně jsem na ni zatlačila a přísahám Bohu, že se pohnula.
To byl okamžik, kdy jsem úplně vyděsila.
Spěchal jsem na pohotovost. Doktoři byli stejně zmatení jako já. Nařídili ultrazvuk. Výraz laborantky mluvil za vše.
„Ehm… tam je určitě nějaký pohyb,“ řekla opatrně.
Pohyb. V mém krku.
Rozhodli se udělat malý řez, aby zjistili, co se děje. Během zákroku jsem byl zcela při vědomí, jen znecitlivělý místním znecitlivěním. Cítil jsem tlak a tahání, když řezali. Pak chirurg najednou zamumlal: „Panebože.“
Trochu ustoupil a sestra zalapala po dechu. Srdce mi bušilo.
„Co se děje?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem.
Doktor se na mě podíval a řekl: „Měl jste v krku larvy . Červy. Pravděpodobně od střevle nebo nějakého parazita.“
Myslel jsem, že omdlím. Červi. V mém těle.
Opatrně vytáhl několik malých, bílých larev – svíjely se. Sestřička je rychle uzavřela do nádoby. Nemohla jsem se dívat. Cítila jsem se špatně, znechuceně, vyděšeně – a zároveň podivně uleveno. Protože jsem teď alespoň věděla, co se mnou je.
Zřejmě mě před pár týdny při túře štípl tropický hmyz. Musel mi naklást vajíčka pod kůži. Larvy rostly a živily se tkání a krví, dokud je neodstranili.
Lékař ránu důkladně vyčistil a předepsal léky, aby se ujistil, že v ní nezůstala žádná infekce ani zbytky parazitů. Musel jsem chodit na kontroly každých pár dní, ale po pár týdnech se mi hojilo dobře.
Emocionálně to ale trvalo déle. Celé dny jsem nemohla pořádně spát. Pořád jsem si představovala, že se ve mně pořád něco děje. Každé svědění mi připadalo podezřelé. Strach ale pomalu mizel a nahradila ho vděčnost – protože to mohlo být mnohem horší.
Teď mám na krku jen malou jizvu – slabou připomínku jednoho z nejpodivnějších zážitků mého života. Kdykoli se někdo zmíní o tom, že má „divnou bouli“, řeknu mu, napůl žertem, ale úplně vážně:
„Nechte si to vyšetřit. Nikdy nevíte, co se vám skrývá pod kůží.“
